THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ak sa nostalgicky vrátime do počiatku 90-tych rokov minulého tisícročia, do doby vzostupu rôznych odnoží blackmetalu, možno si niektorí spomenú na HECATE ENTHRONED. Myslím, že je tradíciou v recenziách tejto kapely spomenúť aj CRADLE OF FILTH, s ktorými boli tak často porovnávaní. Vtedy sa dali analógie nájsť hlavne vo vokálnom prejave a atmosférach v tvorbe oboch kapiel. Dnes to však už bude pekný rad rokov, odkedy sa obe zoskupenia štýlovo rozišli.
U HECATE ENTHRONED sa už pred časom vymenil spevák a kapela sa presunula od číreho atmosférického blacku skôr k nenáročnému death/blacku s klávesami. Takáto charakteristika by v skratke mohla opísať aj najnovší materiál. Poslucháča tým pádom nemá vskutku veľmi čím prekvapiť. Výrazná melodika je veľmi priehľadná a nenáročná vo všetkých skladbách. Tento fakt môže síce odradiť veľa potenciálnych záujemcov, ale...
Ale aj napriek jednoduchosti a prvoplánovitosti je album veľmi dynamický a prekvapivo nenudí. Klávesy a vôbec nástroje môžu byť veľmi naivné, ale nápady podopreté dobrou rytmikou a zvukom robia z „Redima“ viac než len podpriemerný celok. Odsýpa veľmi svižne a občas sa dokonca z hmly vynárajú nápady, ktoré sa dajú označiť za výborné, no po chvíli opäť oscilujeme blízko priemeru. Kde sa zdá, že už šliapneme inštrumentálne do poriadneho lajna, zväčša sa nájde dobrý melodický nápad, ktorý odpúta pozornosť inam a celé to zachráni. Kapela nám síce „navarila“ z vody s trochou akustického korenia, ale mne osobne chutí dobre a chvíľami až silne nostalgicky. „Redimus“ patrí skôr chvíľam keď nie je potreba sústrediť sa na myriády fajnových liniek, ale len chvíľam, kedy postačuje údernosť stmelená kúskami atmosféry, ktorými nahrávka ovplýva.
Celkovo: samozrejme, ľudia hľadajúci v hudbe inštrumentálnu hĺbku a ťažké posolstvá si tu neprídu veľmi na svoje. Skôr sa tomuto albu vyhnú, prípadne ho vysmejú. No mne príde „Redimus“ ako sympatický počin s jednoduchými a fungujúcimi nápadmi, ktorý mi svojím spôsobom prirástol k srdcu. Žiaľ hodnotiť vyššie, ako hodnotím, veľmi nemôžem.
Na tomto albume nenájdete žiadne ekvlibristické ani žiadne progresívne alebo šokujúce inštrumentálne postupy. "Redimus" predstavuje nenáročný melodický death/black s klávesami, dobrou dynamikou a typickým rukopisom kapely. Nič viac, nič menej.
6 / 10
1. Intro
2. Soil Of Sin
3. Headhunter
4. No One Hears
5. The Face Of Betrayal
6. As Fire
7. The Shining Delight
8. An Eternal Belief (I Am Born Part III)
9. Morbeea
10. Redimus
11. Choose Misanthropy
12. Overriding Imagination
Redimus (2004)
Miasma (EP) (2001)
Kings Of Chaos (1999)
Dark Requiems (1998)
The Slaughter Of Innocence (1997)
Upon Promeathean Shores (1995)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Candlelight Records
Stopáž: 45:50
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.